Technika ponoru - jak se potápět

Kyslík

Vzhledem k tomu, že se v případě nádechového potápění jedná o činnost, kde musíme vystačit pouze se vzduchem v plicích, jež jsme schopni nabrat na jedno nadechnutí, je při snaze o co nejdelší výdrž pod vodou důležité:

  • zklidnit dech - odpočinout si, buď ležet bez pohybu na hladině nebo se ideálně přidržovat bójky, okraje člunu apod.
  • zklidnit mysl - soustředit se na ponor, nezatěžovat mozek náročným přemýšlením (platí jak před vlastním ponorem, tak pod vodou). Mozek spotřebovává až 1/3 kyslíku při plavání pod vodou. Hodně z toho dělá též zrak. Zavřené oči kyslík šetří, před ponorem je tedy dobré mít oči zavřené. Pomůže to zklidnit srdeční činnost.
  • zklidnit pohyby - při plavání pod vodou je důležité dělat pohyby plynulé. Rychlé a trhané pohyby zrychlují srdeční činnost a navíc vytváří nadměrný hydrodynamický odpor. Obvykle dosáhnete lepších výsledků spíše při pomalejším plavání, protože minimalizujete odpor vody. To je dáno tím, že při nízkých rychlostech je odporová síla považována za přímo úměrnou rychlosti pohybu. Při vyšších rychlostech  odporovou sílu považujeme za úměrnou druhé mocnině rychlosti. Velice důležité je také snažit se udržet ideální tvar zejména při splývání tak, aby voda mohla voda proudit okolo nás neturbulentně. Každopádně delší plynulé pohyby s využitím co nejdelší doby splývání v natažené pozici jsou optimální.
 

Ponor

Vlastní ponor je možné rozdělit do fází:

  • zanoření - poté, co se potápěč zklidnil a zrelaxoval, je možné se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout - max. tak 3x, aby nedošlo k nežádoucí hyperventilaci a přílišnému úbytku CO2 v krvi, které je důležité jako varovný příznak toho, že vám pod vodou dochází i kyslík (tělo totiž na zvyšující se hladinu CO2 upozorňuje). Potom je potřeba se pořádně zhluboka nadechnout a pokud možno ještě dopakovat vzduchem, každý mililitr se počítá, zejména pro vyrovnávání tlaku v uších a masce ve větších hloubkách. Vlastní zanoření se provádí vysunutím nohou z vody a uděláním polokotoulu vpřed. Případně si ještě pomůžeme uděláním tempa rukama. Další fáze pak záleží na tom, jestli se potápíme s ploutvemi nebo bez nich. Pokud bez nich, plaveme pdo vodou v podstatě styl prsa, pokud s ploutvemi, využíváme takřka výhradně kopy ploutvemi.

Yachtmeni - freediving apnea, zanoření potápěče - polokotoul vpřed

  • pobyt pod vodou - nadechnuté lidské tělo plave. Tedy přibližně do 10-15m dle další zátěže. Správná zátěž by měla být z bezpečnostních důvodů taková, aby rovnovážný stav nastal právě v těchto hloubkách. V menších hloubkách by měl potápěč stoupat samovolně vzhůru, ve větších je již tak stlačen, že bude klesat. Samovolné klesání se využívá pro dosažení větších hloubek bez zbytečné spotřeby kyslíku. Během ponoru bychom neměli mít šnorchl v puse a je nutné vyrovnávat tlak v uších. Prakticky ihned od ponoření. Od 4-5m už by hrozilo dokonce protržení bubínků. Na tuto hodnotu ale nečekáme. Nejjednoduší a nejčastější je technika Valsalva. Při ponoru s ploutvemi je možné mít jednu ruku neustále na nose a každé 2m přifouknout do uší trochu vzduchu. Tato technika ale funguje jen do hloubky cca 30m. Níže se používá technika Frenzel (viz. samostatný článek). Někteří zkušení potápěči se obejdou bez držení ruky na nose, neboť umí ovládat svaly kolem eustachovy trubice vědomě. Nejsou to ale jen bubínky, co je třeba vyrovnávat. Vzduch je potřeba občas přifouknout i do masky, i když některé masky mají tvar takový, že přifoukávání do nich je minimální. To vše vede ke ztrátám vzduchu v plicích a omezuje dobu ponoru. Proto je pořáné nadechnutí, případně ještě s pakováním plic důležité. Zhruba ve 30ti metrech jsou totiž i původně plně nadechnuté plíce tak stlačeny okolním tlakem 3 atmosfér, že se jeví jako prázdné a často z nich nejde dostat již žádný vzduch na vyrovnávání tlaku...

Yachtmeni - freediving apnea, potápěč - vyrovnávání tlaku

  • vynoření - jedná se paradoxně o nejnebezpečnější část ponoru. Během stoupání vzhůru tlak vody klesá a původně stlačená hruď se rozpíná. Dále parciální tlak kyslíku ve vzduchu je se vzrůstající hloubkou větší než při atmosférickém tlaku. To znamená, že ze stejného objemu vzduchu lze najednou vytěžit více kyslíku. To je velice příjemné v hloubce, kde má potapěč najednou spustu času na prozkoumávání podvodních krás, ale neopak velice zrádné při vynořování. Procentuální potřeba kyslíku v zadrženém dechu pro udržení vědomí vzrůstá a navíc rozpínající hrudník způsobuje ještě jeho "odsávání" z krve. Kyslík skokově ubývá a potapěč může zažít SAMBU (křečovité nekoordinované pohyby) či dokonce  BLACKOUT (ztrátu vědomí). K těmto jevům právě dochází nejvíce v "mělké" vodě do 10m hloubky. Proto je tak důležité správné vyvážení, aby se potápěč samovolně případně vynořil na hladinu (viz článek Bezpečnost). Dále je potřeba si uvědomit, že nutkání k vynoření není způsobené nedostatkem kyslíku, ale přebytkem kysličníku uhličitého - proto je velice těžké odhadovat, kolik kyslíku (času) potapěči opravdu zbývá. A z tohoto důvodu se nedoporučuje hyperventilovat (příliš se rozdýchávat) před ponorem, protože to snižuje množství CO2 natolik, že samba nebo blackout pak mohou přijít bez varování. Nejbezpečnější cesta odhalování vlastních limitů je, jak jinak, než metr po metru...a s buddym (parťákem) připraveným pomoci zejména v posledních pár metrech před vynořením. Při vynoření opět platí - pomalé plynulé pohyby, nepodléhat panice - tomu může pomoci i přítomnost buddyho ve správné hloubce. Tlak v uších se vyrovnává sám - přebytečný vzduch jednoduše vybublává z uší, to samé platí o masce. Těsně před vynořením (poslední 1-2m) je dobré vypouštět zbylý vzduch, uvolnit hrtan, celkový tlak v plicích sice není vyšší než při nádechu, ale vzduch může být v "kapsách" s větší tlakem a při rozpínání může poškodit dýchací cesty.
 

Moře dává novou naději tak, jako spánek dává sny.“ - Kryštof Kolumbus